3. kapitola Stopařův průvodce po Galaxii měl v době, které z legrace říkáme minulost, hodně co říct k problému paralelních vesmírů. Pro všechny, kdo nedosahují úrovně Zkušeného Boha, je z toho ovšem srozumitelné velmi málo. A poněvadž je nyní prokázáno, že všichni známí bohové vznikli dobrou třímiliontinu vteřiny po začátku vesmíru, a ne minulý týden, jak obvykle tvrdívali, čeká je už tak hodně vysvětlování, takže k záležitostem kosmologie se teď nedostanou. Průvodce na téma paralelní vesmíry sděluje i jednu povzbudivou věc, a sice nemáte nejmenší šanci to pochopit. A tak nemusíte mít strach, že se ztrapníte, a klidně můžete říkat 'Prosím?' a 'Cože?' a tápat a podle libosti plácat nesmysly. Předně je potřeba si v souvislosti s paralelními vesmíry uvědomit, uvádí Průvodce, že nejsou paralelní. Dále je důležité si uvědomit, že to v přesném slova smyslu nejsou vesmíry, ale nejlepší bude, když se budete snažit si toto uvědomit až trochu později, až si uvědomíte, že všechno, co jste si až do této chvíle uvědomili, je nepravdivé. Důvodem, proč to nejsou vesmíry, je to, že žádný konkrétní vesmír vlastně neexistuje jako takový, jako jedna věc, ale je to způsob, jakým pohlížíme na to, čemu se odborně říká NVM, neboli 'Naprostý a všeobecný mišmaš'. Naprostý a všeobecný mišmaš také ve skutečnosti neexistuje. Je to prostý součet všech rozdílných náhledů na něj, které by se vyskytly, kdyby existoval. Důvodem, proč nejsou paralelní, je tentýž důvod, ze kterého není paralelní moře. Nemá to žádný význam. Ať rozčleníte Naprostý a všeobecný mišmaš jakkoli, vždycky vám vyjde něco, čemu někdo bude říkat domov. Prosím, poslužte si a klidně plácejte nesmysly. Do Země, která nás teď zajímá pro svou specifickou polohu v Naprostém a všeobecném mišmaši, narazilo neutrino, které nenarazilo do jiných Zemí. Neutrino není velké. V podstatě těžko přijdete na něco menšího, co vás může jakž takž zasáhnout. A ne že by náraz neutrina do objektu zvícího velikosti Země byl sám o sobě nějakou extra zvláštností. Kdepak. Extra zvláštní by byla ta nanosekunda, při níž by Zemi nezasáhlo několik miliard letících neutrin. Samozřejmě že všechno záleží na tom, co si představíte pod pojmem 'narazit', když uvážíte, že se ta věcička neskládá už skoro vůbec z ničeho. Šance, že se neutrino na cestě nedozírnou prázdnotou opravdu do něčeho trefí, jsou zhruba podobné, jako když v libovolném okamžiku spadne z letícího Boeingu kuličkové ložisko a trefí, řekněme, sendvič s vajíčkem. Ale zpátky k věci. Toto neutrino něco zasáhlo. Můžete namítnout: Co to je v porovnání s celým tím nedozírnem? Ale taková námitka má háček - je to totiž tchořovina na entou. Jakmile se totiž něco stane v něčem tak složitém, jako je vesmír, Kevin ví, k čemu všemu to povede - kde 'Kevin' je jakákoli náhodná bytost, která neví nic 'o ničem'. Toto neutrino zasáhlo atom. Atom byl částí molekuly. Molekula byla částí nukleové kyseliny. Nukleová kyselina byla částí genu. Gen byl částí genetické výbavy růstu... a tak dále. V konečném důsledku to vedlo k tomu, že jedné rostlině narostl list navíc. V Essexu. Lépe řečeno tam, kde po veškeré mravenčí práci a překonání lokálních problémů geologické povahy, bude Essex. Tou rostlinou byl jetel. Nesmírně účinně rozhazoval po okolí své sítě, nebo spíš semínka, a brzy se stal dominantním typem jetele. Přesná příčinná spojitost mezi tímto náhodným biologickým výskytem a několika jinými drobnými odchylkami, které v tom dílečku Naprostého a všeobecného mišmaše existují například nevydařený odlet Tricie McMillanové se Zafodem Bíblbroxem, abnormálně špatný odbyt zmrzliny s příchutí pekanových oříšků a skutečnost, že Zemi, na které se toto všechno nacházelo, nezničili Vogoni kvůli výstavbě nového hyperprostorového obchvatu - je teď na seznamu výzkumných projektů seřazených podle důležitosti na katedře historie Maximegalonské univerzity (vlastně tam, kde kdysi bývala) na příčce číslo 4 763 984 132, a nikdo z těch, kdo se v této chvíli účastní u bazénu modlitby, nemá, zdá se, pocit, že je třeba ten problém urychleně řešit.